Bez elektroniky je při letu ve smogu pilot jako slepý, zdraví Jana Vepřeková z Austrálie

Velké finále, velké chyby

Na konci závodů vždy roste nervozita a agresivita a hlavně vedoucí závodnice dělají chyby. V poslední disciplíně Polka netrefila první otočný bod a přestože uletěla více než 300 km, bylo jí počítáno pouze 23 km a spadla ze 4. na 15. místo. Otočný bod je pomyslný válec o průměru 1 km do kterého nás navádějí přístroje a po jeho dosažení automaticky naskočí další rameno trati. To si tedy musela zadat ručně. Nepochopitelná chyba. Francouzka zase narušila ještě před odletem na trať vzdušný prostor dopravního letiště Tamworth a dostala v disciplíně 0 bodů, jinak by zřejmě vyhrála celé MS. 

Potíže s elektronikou, sláva spolupráci

To vše nám ukazují přístroje, které mě v první polovině závodů pěkně potrápily. Začalo to tím, že jsem přistávala každý den s naprosto vybitými baterkami. Ještě mám na trupu solár, ale ten celou elektroniku neutáhne. Poté začal kolabovat hlavní navigační přístroj a během letu jsem ho musela několikrát nahazovat. Až jeden den nešel nahodit vůbec ještě před odletem na trať. Přistála jsem zpět na letiště a podařilo se ho opravit, ale startovala jsem hodinu po ostatních. Paradoxně jsem ten den vyhrála. Trenér říká, že zřejmě potřebuji nejdřív pořádně vystresovat, abych podala výkon. Představa, že mi na trati dojdou baterky a vypadne celá elektronika, mě děsila. To bych se nedokázala ani vrátit zpět na letiště. Srovnávací navigace tu neexistuje. Slunce je přímo nad hlavou, tak bych ani nepoznala světové strany. Města nejsou, cesty většinou jen prašné, řeky jsou vyschlé. Musela bych se spolehnout na své kolegyňky Danu a Hanu, které by mě snad dovedly jak slepého koně. Naši spolupráci všichni obdivují. Odlet na trať, kdy musíme protnout pomyslnou čáru na zemi dlouhou 10 km, jsme měly vždy v rozsahu do 30 sekund a přílet po x hodinách letu až na jednu výjimku do 2 minut.

Jana Vepřeková