V těchto dnech si připomínáme tragické chvíle, které se odehrávaly v naší vlasti před 78 lety. Tyto události vešly do historie pod názvem heydrichiáda. Tehdy padlo německému teroru, mstě za smrt zastupujícího říšského protektora R. Heydricha, mnoho lidí. Mezi nimi také bývalý starosta města Dvůr Králové n. L. pan Jaroslav Bilina.
FOTOGALERIE - Před 78 lety byl popraven starosta města pan Jaroslav Bilina
Přemýšlela jsem, jak připomenout tuto vynikající osobnost, člověka, který se velkým dílem zasloužil o rozkvět našeho města za první republiky. Rozhodla jsem se přiblížit čtenářům právě ony těžké chvíle, které provázely zatčení pana starosty a dny následující, jak je prožívala jeho rodina. O své prožitky se v roce 2000 podělil syn J. Biliny Miroslav, který sepsal vzpomínky na svého otce.
Tyto vzpomínky jsou dnes uloženy v Městském muzeu, které mi je ochotně zapůjčilo a povolilo publikovat v knize Nebylo jim souzeno žít.
"Dne 27. května byl proveden atentát na R. Heydricha, následně bylo vyhlášeno stanné právo a dne 4. června 1942 R. Heydrich na následky atentátu zemřel. Jeho smrt byla předzvěstí neslýchaného a bezprecedentního teroru a násilí proti českému národu a brutální akcí proti českému odporu proti okupaci, zejména proti Židům, proti inteligenci a proti lidskosti všeobecně. Začaly popravy, deportace do koncentračních táborů, byly vyhlazeny Lidice a Ležáky.
Ve středu 3. června 1942 nám gestapáci odvedli tatínka, abychom jej už nikdy nespatřili. V té chvíli jsem si vzpomněl společně s maminkou, že měl tatínek pro osobní potřebu kapesní pistoli, kterou nikdy nepotřeboval ani nepoužil. Starostové větších měst tak byli ozbrojeni rovněž, bylo to nepsané pravidlo.
Tatínek měl pistoli volně uloženou v nejvyšší přihrádce své skříně v kuchyni. S maminkou jsme o tom věděli, nikdy jsme se pistole nedotkli ani nekontrolovali, zda si ji vzal někdy s sebou.
Po jeho násilném zatčení a odvlečení jsme zjistili, že pistole není na svém místě. Všude platilo stanné právo, podle něhož zjištění držení střelné zbraně znamenalo okamžité zastřelení všech členů rodiny bez soudu. Uvědomil jsem si, jaké nebezpečí nám všem hrozí. Po zevrubné prohlídce bytu a tatínkových osobních věcí jsem se tajně vloudil do sklepa domu čp. 1253 na Benešově nábřeží, kde jsme bydleli. Za tmy jsem celou noc prohledával sklepní prostory, kde by zbraň mohla být ukryta, kde jsme měli v oddělené kóji uskladněné uhlí, dříví a brambory. Vše jsem přemístil a přeházel tak, abych mohl uloženou pistoli najít, ale výsledek byl nulový. Žili jsme ve strachu a obavách před násilnou smrtí až do konce války. Teprve když válka skončila, donesl ztracenou pistoli mamince pan Špáta, dlouholetý domovník budovy Městského úřadu, s vysvětlením, že mu ji tatínek dokázal dát v nestřeženém okamžiku, kdy už byl zatčen, aby ji převzal do úschovy. O maminku se v té chvíli pokoušely mdloby, vrátila pistoli panu Špátovi s tím, aby si ji nechal za statečnost a také na památku na pana starostu, s nímž po řadu let sdílel osudy města. Pan Špáta byl statečný člověk, který riskoval vlastní život, aby zabránil neštěstí, které hrozilo celé naší rodině.
Náš tatínek byl popraven dne 5. června 1942 na Zámečku v Pardubicích, kde bylo popraveno postupně 194 vlastenců.
Toho dne jsem v časných ranních hodinách přijel z Pardubic, kde jsem studoval obchodní akademii a za 14 dní jsem měl vykonat závěrečné zkoušky, do svého rodiště.
Maminku jsem našel ve stavu bezvědomí a teprve po značném úsilí se mě podařilo ji přivést k vědomí a k plnému vnímání neštěstí, které naši rodinu postihlo. Projevila přání, abych navštívil Městskou spořitelnu a požádal o vydání části tatínkových rodinných úspor, protože jsme zůstali bez jakýchkoli prostředků k obživě: maminka pracovala v domácnosti, já jsem dokončoval již druhou střední školu a sestra navštěvovala rodinnou školu v Hořicích v Podkrkonoší.
Cesta do spořitelny byla tristní, všude bylo lze pozorovat ustrašené jednotlivce nebo menší hloučky, neboť všichni spěchali do svých domovů v předtuše zlých událostí. Na mnohých domech vlály smuteční prapory za popraveného starostu, našli se však i tací, kteří tvrdili, že to je za Heydricha.
Jako syn starosty jsem nechtěl budit zbytečnou pozornost na náměstí, a proto jsem volil cestu do spořitelny oklikou. Z bytu na Benešově (tehdy Labském) nábřeží v obecním domě čp. 1253, kde jsme bydleli, jsem spěchal Husovou ulicí na Karlov, dále Fügnerovou a Havlíčkovou ulicí na náměstí.
Před Trohořovou tiskárnou jsem potkal Ivana Geislera, který maturoval na zdejším gymnáziu v roce 1938, byl synem dlouholetého primáře nemocnice a později pojal za manželku pražskou herečku paní Lysenkovou. Přešel ihned na mou stranu ulice, stiskl mně pevně ruku a projevil hlubokou účast. Nebylo to samozřejmé, protože v dané situaci se našli i lidé, kteří se mně na veřejnosti zbaběle vyhýbali z obavy, aby nedali najevo známost s nepřítelem německé Říše. Vážil jsem si toho, že Ivan Geisler se cítil povznesen nad lidskou zbabělostí a veřejně se hlásil ke svému vlasteneckému smýšlení.
Ve spořitelně jsem nepořídil. Přijal mne před vchodovými dveřmi nějaký německý komisař (Träuhändler) a oznámil mě, že veškerý majetek po popravených se zabavuje ve prospěch Říše, a že i kdyby toho nebylo, nemohli by mně žádné peněžní prostředky vydat, protože nejsem plnoletý. Platil tehdy zákon, podle něhož se dosahovalo plnoletosti po dosažení 21 let věku a mně bylo teprve dvacet.
Krátce nato mně bylo sděleno na německém Arbeitsamtu, že můj další pobyt ve městě je nežádoucí, že mne žádná firma neposkytne zaměstnání, a že je nutné, abych se zapojil do totálního nasazení ve prospěch německé Říše. Určili mně aglomeraci Verein für chemische und metallurgische Produktion Rybitví, Ausbau Neratovice. A tak jsem jako pomocný dělník se dvěma maturitními vysvědčeními v kapse pracoval v Rybitví a v Neratovicích až do konce války.
Ing. Miroslav Bilina, syn starosty města Jaroslava Biliny
archiv městského muzea ve Dvoře Králové n. L.
V říjnu loňského roku odhalil starosta města Ing. Jan Jarolím před domem, kde Jaroslav Bilina bydlel, kámen zmizelého. Tento kámen pro svého bývalého člena zařídili královédvorští sokolové a jeho odhalení proběhlo u příležitosti Památného dne sokolstva.
Pavlína Špatenková
vzdělavatelka Sokola Dvůr Králové n. L.